Autorem projektu Osadní toulky je Martin "Marma" Maršálek (*1969). Novinář, publicista, spisovatel, nohejbalový činovník, trenér, metodik, legislativec. Bývalý projektant v oboru elektroenergetiky. Od roku 1994 předseda nebo jednatel ligových nohejbalových klubů (mj. vítěze extraligy mužů a evropského poháru mužů), od roku 2000 člen celorepublikových orgánů Českého nohejbalového svazu (mj. viceprezident svazu, předseda odborných komisí). K „jeho“ projektům v rámci Českého nohejbalového svazu patří např. založení pohárových soutěží mužů, založení dvoustupňové soutěže škol a spolupráce s AŠSK, založení slavnostního večera Nohejbalista roku ČR, založení Memoriálu Josefa Bicana, založení Síně slávy nohejbalu, zajištění generálního partnera pro extraligu mužů, vytvoření systému výběrových řízení v rámci svazu, vytvoření jednotného stylu předpisů ČNS, zajištění analýzy stávajícího stavu nohejbalu a střednědobé koncepce řízení svazu, spoluzaložení systému partnerských kempů mládeže, autor metodických publikací a metodických videomateriálů. V rámci klubů pak mj. ředitel mezinárodního turnaje Šacung OMV.
Na poli novinářském zakladatel a šéfredaktor, později editor časopisu Nohejbal, Nohec magazínu a Ročenky nohejbalu. Autor příspěvků do celostátních deníků Sport, Mladá fronta dnes a regionálních deníků Deníky Bohemia, Večerník Praha, Jiskra Benešov. Autor knižní řady Osadní toulky a kapitol o trampingu a nohejbalu v dalších publikacích.
A co o projektu Osadní toulky říká sám autor? „Pocházím z posázavské osady Šacung, která nevznikla vyloženě jako trampská, ale jako sportovní. Moji předci ale byli členy trampských osad Key-West a Sdružených osad Poddubí. Na Šacungu byl pro mladého kluka problém se dostat na hřiště, mydlilo se to tam od rána do tmy. Ze sportů hrál prim nohejbal, osada patřila k zakladatelům první organizované soutěže družstev, Trampské ligy nohejbalu. Dědkové nás začali brát mezi sebe a postupně i ti mladší. Osada – to ale nebyl jen sport, ale to všechno hezké okolo. Život naplno od rána do večera. My rostli a najednou z nás byli hráči nejvyšší soutěže. Což ale znamenalo, že se jezdilo každý víkend po republice a na osadu už bylo méně času. V roce 1996 jsem přišel s projektem přesunout ligovou soutěž z Prahy k nám na osadu. Zpočátku tomu nikdo nevěřil, ale za dva roky už se na osadě liga hrála. Byl to unikát, když se na naší malé osadě hrálo třeba semifinále extraligy. To už jsem také jako ředitel vedl osadní hlavní turnaj. Jenže v roce 2005 jsem zrušil koleno a dohnaly mě i kyčle. Dál už to na hřišti nešlo, a tak jsem dál už jen funkcionařil a trénoval. Jako funkcionář jsem začal poměrně brzy, v 25 letech, takže po skončení herní kariéry už to bylo naplno. Co jsem vždy miloval, byly osadní turnaje. Jezdili jsme hlavní turnajovou řadu, tzv. Grand Prix. Havran, Maják, Merida, Šacung, Askalona, Jedličkov, to byla každoroční záležitost. K tomu občas Zapomenutých, Old Wanderers, Dashwood, Staří kamarádi, Ajax, Křikava… Trošku mě mrzí, že jsem se jako hráč moc nepodíval na menší osadní turnaje, které také mají svou neopakovatelnou atmosféru. No a jak jsem dohrál, začaly mi osady chybět. Tak jsem po pár letech začal uvažovat, že bych zmapoval a publikoval nohejbalové osadní turnaje. Od roku 2011 jsem začal intenzivně trampské a sportovní osady navštěvovat. A najednou jsem si uvědomil, že vlastně od dob Boba Hurikána, který mimochodem měl osadu dva kilometry od té naší, nikdo podrobně staré osady nezmapoval. Tak jsem svůj původní záměr přehodnotil a rozhodl se zmapovat všechny předválečné osady a z těch mírně novějších jen ty, kde se intenzivněji hrál nohejbal. A tak také vznikla knižní řada Osadní toulky. V prvních dvou dílech jsem popsal středočeské osady v povodí Vltavy, Berounky a Sázavy. Protože jsem vášnivý turista a rybář, dost navštěvuji i jižní Čechy. A byl z toho třetí díl. Samozřejmě asi nemusím říkat, že je to náročná záležitost, hlavně na čas. Ale je to velmi příjemně strávený čas, člověk poznává spoustu zajímavých lidí a ještě zajímavějších příběhů. Co mě ale mrzí, je, že lidí a příběhů ubývá. A to nejen proto, že po první generaci zakladatelů už nás opouští i generace druhá. Osadnímu životu nepřeje doba, dnes je plno možností, jak trávit volný čas. Změnil se i sociální profil osadníků. Už to nejsou mladí dělníci a další, kteří pracovali od rána do večera šest dní v týdnu za skromné ubytování a stravu a tramping pro ně znamenal únik z reality do snu. A vliv nehezky znějících termínů, jako elektrizace, parcelizace, restituce, exekuce, sociální rozvrstvení, globalizace, (a)sociální sítě, je také znát. Hodně dětí osadníků nemá zájem pečovat o chatu a buď chata chřadne, nebo ji odkoupí lidé, nemající vztah k osadnímu životu. Trampové je hanlivě nazývali mastňáky či paďoury. Přesto řada osad se snaží neúprosnému trendu vzepřít a stojí za to je navštívit. A tak přijměte prostřednictvím Osadních toulek pozvání zavzpomínat na zlatou osadní éru…“
