Kořeny nohejbalu na trampských osadách sahají do 30. let minulého století, kořeny trampingu ještě o dvě desetiletí dále. Zmapovat zpětně dějiny těchto českých fenoménů proto není záležitost ani několika týdnů, ani měsíců. Vždyť jen Bobu Hurikánovi trvalo zajištění podkladů (a to bylo před tři čtvrtě stoletím) pro své Dějiny trampingu dlouhých 11 let. Bylo tedy zřejmé, že k cíli povede jen kombinace archivních podkladů a místního šetření.

Vyhledat současná působiště osad znamená především důkladné studium map, které jsou naštěstí dnes v elektronické podobě na internetu k dispozici ve velmi podrobném měřítku a navíc existují i letecké fotomapy. Vynikající pomůckou pak jsou historické letecké fotomapy z 50. let, které umožňují zkonfrontovat současný stav s minulostí. Problémem jsou snad jen jejich menší rozlišení (dané dobovou technikou) a nebarevnost. Některé především městské aglomerace byly fotografovány již před 2. světovou válkou.

Ke studiu map se přidává i studium archivních podkladů, především tiskovin. Již od 20. let byly vydávány některými osadami trampské občasníky či periodika. K takovým patřily např. Osadník, Osada, Tramping, Camping. Na konci 20. let a ve 30. letech na prudký rozmach trampingu zareagovala i vydavatelství a na trh se dostaly specializované časopisy s trampskou tématikou (např. Tramp, Naše osady), nebo se ve vydávaných denících, týdenících a časopisech (např. Romány do kapsy, Rodokaps, Rozruch, Letem světem, Ahoj na neděli, Národní politika, Nedělní listy, Polnice) pravidelně začala objevovat trampská rubrika. Trampové sami však nebyli vděčnými odběrateli a mnozí odmítali, nebo ani neměli prostředky na nákup těchto tiskovin. Důsledkem bylo, že drtivá většina trampských tiskovin brzy po svém vzniku zanikla a jen pár z nich (s několika různými vydavateli) přežila i válečnou dobu, která také trampingu tolik nepřála.

Kromě periodických tiskovin se trampingu věnovali i někteří knižní autoři. Především z hlediska topografické obsažnosti se jako dosud nepřekonané jeví publikace Boba Hurikána (Trampské zkazky, Dějiny trampingu), které sloužily jako základní podklad prací dalších autorů. Výborné je i faktografické zpracování Rudolfa Nohy (Odlesky táborových ohňů). O tramping se začali zajímat další autoři vesměs až po sametové revoluci a především na úrovni dílčích povodí nebo trampských lokalit. Existují i různé diplomové či seminární práce, mapující historii trampingu.

Tady také internet částečně pomůže, zejména s vyhledáním, do které knihovny zajít. Některé knihovny již mají vybrané tiskoviny převedeny do elektronické podoby, ale jedná se jen o menší část (problémem jsou i omezující autorská práva). Knihovny, jako je Národní knihovna ČR, knihovna Národního muzea, nebo Národní konzervační fond, disponují velkým množstvím dobových tiskovin, avšak vesměs jen těch vydávaných ve větším nákladu. Ty ostatní je třeba vyhledat buď v antikvariátech, nebo u vstřícně naladěných archivujících trampů.

Jestliže zajistit dobové podklady o trampingu není úplně snadná záležitost, u nohejbalu je to výrazně složitější. V dobových publikacích je o nohejbalu jen minimum zmínek, mezi ty, které nohejbal zmiňují, patří např. Bican 5000 gólů (autor Josef Pondělík), Česká ulička (Maxim Boryslawski), nebo Pepa Maleček vypravuje (Milo R. Tuma). Vycházet se proto muselo především z archivních materiálů Českého nohejbalového svazu a publikačních aktivit nohejbalových funkcionářů (např. 20 let organizovaného nohejbalu, autor Ladislav Kratochvíl).

Stěžejní část badatelského úsilí představují místní šetření přímo na jednotlivých osadách. Nebylo reálné předpokládat, že na zajištění dostatečných podkladů postačí pouze jediná návštěva. V praxi se jednalo o v průměru tři návštěvy. Jen pro zapracování prvních tří dílů Osadních toulek bylo navštíveno alespoň jednou přes 300 pražských, středočeských a jihočeských osad a osobně hovořeno bylo s více než tisícovkou osob (telefonicky celkem s cca 2.400 osobami). Místní šetření je až na výjimky (např. regionální muzea) jedinou šancí k získání historických a pochopitelně i současných fotografií.

Místní šetření zahrnuje i návštěvy obecních (městských) úřadů. Zejména u menších či méně známých osad, kde už pamětníky nebo jejich potomky lze jen stěží dohledat, to skýtá jedinou šanci, jak alespoň zjistit jména prvních osadníků. Protože však mnoho starých chat bylo postaveno jen s ústním souhlasem majitele, či hajného a na úřad byla zanesena až jména pozdějších majitelů např. při dodatečných kolaudacích, i zde jsou možnosti limitovány. Protože v minulosti docházelo ke slučování obecních úřadů, některé z nich předávaly dokumentaci do státních okresních archivů. I zde lze při troše štěstí najít velmi zajímavé podklady.