Definovat český tramping a jeho podstatu je komplikovaný úkol. Vždyť spory o definici a podstatu tohoto hnutí zaměstnávaly trampské „písmáky“ od raných let jeho existence a nezřídka z článků v trampských rubrikách či časopisech sršelo více vzájemné netolerance, než by bylo zdrávo.

Možná právě v té nejednotnosti, otevřenosti, nespoutanosti zákony, vyhláškami a nařízeními, spočívá podstata trampingu. „Proč trampujeme? Abychom unavené tělo i mysl po celotýdenní práci osvěžili jinými myšlenkami, nemajícími nic společného s všednostmi života. Abychom odchodem do přírody unikli jedům velkoměsta. Abychom přirozeným a nenuceným pohybem ve zdravém ovzduší se opět připravili ke svým životním úkolům. Trampové dovedli přenésti romantiku do dnešní doby, do doby, která bohužel zapomněla ve svém egoismu a shonu na dorůstající mládí, žíznící víceméně po romantickém životě. A podstata? Tramping vytvořila doba. Tramping není jen nedělní osvěžení. Toto hnutí je postaveno na daleko silnějších a důležitějších základech. Tramping je průpravnou školou k vytvoření silných, ušlechtilých charakterů. To je ona podstata. Mladým tramping ukázal cestu k návratu do přírody a tím k čistému lidství, cestu namnoze ze zakouřených barů a hospod a starým opět dal novou radost ze života,“ uvádí ve svých Dějinách trampingu Bob Hurikán.

Přes veškeré snahy o organizaci trampingu se (naštěstí) nepodařilo žádnému režimu tuzemské trampské hnutí více svázat. Obecně lze tramping rozdělit na ten, který vycházel z určité organizovanosti a na neorganizovaný (divoký tramping). Obě větve byly záležitostí především mladé generace z větších měst, vesměs z chudších sociálních vrstev. Předchůdci první větve jsou woodcrafting a skauting. Mnoho trampů a trampských osad vzešlo právě z těchto hnutí. Za průkopníka je považován anglický znalec přírody a spisovatel Ernest Thompson Seton, který roku 1902 založil mládežnické hnutí Woodcraft Indians. Roku 1905 se setkal s Robertem Badenem-Powellem, anglickým důstojníkem, který Setonův směr doplnil o své myšlenky (některé však v rozporu se Setonovými) a vytvořil v roce 1908 hnutí Boy Scouts (skauting).

Woodcrafting v českých zemích od roku 1911 popularizoval přírodovědec a pedagog Miloš Seifert. Skauting rozvíjel vysokoškolský profesor a sportovec Antonín František (Benjamin) Svojsík, který v letech 1912-19 položil základy českého junáctví (tak byl v českých zemích skauting nazýván). Důležitým mezníkem bylo nejen založení Svazu junáků – skautů, který sjednotil větší část různých skautských organizací, ale také uznání oldskautských klubů, ve kterých našli uplatnění dospělí bývalí skauti. Obě hnutí, ale i každé z nich uvnitř, nebyly schopny vytvořit kompaktní celek s jednotným programem. Proto existovalo několik jejich odnoží. Kromě skautů a woodcrafterů se do přírody vydávaly ještě další organizované skupiny, například členové sportovních klubů, zejména těch vodáckých (české řeky byly vodáky splaveny už v letech 1906-10), plaveckých či cyklistických.

Druhá trampská větev nebyla svolná k jakékoli organizovanosti. Výlety, zejména rodinné, byly v 19. století běžnou záležitostí. Krajinou se toulající party mladíků však byl jev nový, z přelomu 19. a 20. století. Ovlivněni četbou dobrodružné literatury, vyrážely party (především pěšky) do okolí velkých měst. Třeba v Praze se tehdy za divočinu považovaly taková místa, jako Prokopské údolí, Kavčí hory, Chuchelský háj, Kunratický les, Divoká Šárka. A co teprve taková Jarovská pláň, Károvské údolí, údolí Bojovského, Karlického nebo Zahořanského potoka.

Pro obě větve se stalo společným znakem táboření, jednodenní nebo vícedenní. Zejména pro divoké trampy ale bylo stanové plátno velkým luxusem, a tak se spalo pod širou oblohou, skalním převisem, nebo v lesnickém domku. Důležitá byla blízkost pitné vody a vodního toku. Pro alespoň trochu majetnější trampy i dopravní dostupnost, především po železnici. Nejznámějším místem českého trampingu se stala řeka Vltava u Štěchovic, v oblasti bývalých Svatojánských proudů. Dým z ohnišť a stanová plátna byly v tomto nádherném kousku přírody k vidění již před rokem 1910.

Trampské hnutí fungovalo i v obou světových válkách. Jejich dopady byly v různých osadách rozdílné. Někde řady kamarádů prořídly, někde z dobových osadních kronik nelze vypozorovat, že by vůbec nějaká válka existovala. Velkou vzpruhou pro začínající tramping byla dobrodružná literatura a po 1. světové válce zejména filmy z Divokého západu. Zámořská jména filmových hrdinů (ať indiánů, kovbojů či zálesáků) a míst se výrazně promítla do trampského názvosloví i vybavení a platí to dodnes. Uchytily se ale i názvy z jiných oblastí.

Po století existence dnes všechna příbuzná hnutí, woodcrafting, skauting (junáctví) i tramping, stále mají své věrné členy, vyznavače nebo příznivce. A byť se objevily moderní formy vyžití v přírodě, jako např. outdoorové či ekologické aktivity, jejich pozice a význam jsou i nadále nezpochybnitelné.